Let me die...

9. července 2017 v 23:45 | Nariko^^ |  Z mého života
Také se Vám už někdy zdálo, že to špatné je za vámi a před vámi už je jen zase to dobré? Že jste dostali šanci začít odznovu a najednou vás něco pošle ještě hlouběji než jste vůbec byli? Ano, pesně to se stalo mě. Už měsíc nová antidepresiva a já jen s nadějí čekala na jejich účinek. No ale co se nestalo, zavítala jsem na sociální síť jménem instgram, kam už všichni přidávali své fotky v plavkách. Nádherná těla, nádherné holky. Štíhlá vypracovaná těla, po takovém jsem přeci vždy tak toužila, no třeba by se s tím dalo ještě něco dělat. No nemohlo mě napadnout už nic lepšího, ež téměř přestat jíst. Můj deníček se skládal z trošky cereálií, oběd o porci tak pro dvouleté dítě a k večeři jablko a suché kukuřičné plátky. Hlad jsem měla, ale pila jsem i několik litrů vody za den jen proto abych nemusela jíst. Jak se dalo čekat, váha šla neskutečně rychle dolů. Mě to však stále nestačilo. Začala jsem sebe a své tělo nenávidět. Tím se rozjelo nové sebepoškozování. Ze začátku to bylo jen proto, že jsem si tím chtěla řešit problémy, pak se to stalo ale vážnější. Už jsem to nedělala prot, že jsem si chtěla řešit nějaké ty problémy, začala jsem to dělat proto, že jsem chtěla ničit svoje tělo. Jenže to mi také nevydrželo příliš dlouho. Pak jsem to začala dělat prot, že se mi to začalo líbit. Líbilo se mí dívat se na to, jak se každým tahem kůže rozdělovala a jak z ní začínala vytékat krev. Pocit té bolesti se mi stal příjemným a utěšujícím. Rozělávala jsem staré jizvy, a sledovala jak ta tmavě rudá tekutina stékala po celé mé ruce. Řezala jsem se ze strany přímo u loktu a když jsem si vzala košili a vyhrnula u ní rukávy nebylo nic vidět. trvalo dlouho než si toho rodiče konečně všimly, ale mezitím já se už dávno rozhodla jednat. Scházela jsem se s jedním kamarádem, který mě vždy skvěle vyslechl za což jsem mu velice vděčnáa dnes nastal ten osudový den kdy jsem se rozhodla skončit. ještě celé odpoledne jsem seděla na lavičce v parku a kreslila jsem si tím tenkým ostřím po ruce. Večer jsem se sešla s kamarádem. Dala jsem mu jehly a žiletky s tím, ať j vyhodí někde daleko ode mě. Tak abych je už nikdy nemohla vytáhnout, abych o nich už nevěděla. Jsem mu za to moc vděčná protože kdybych je vyhodila já někde doma, tak je vytáhnu klidně znova a při nejhorším bych si stejně jednu nechala. Takhle si je přepočítal a všechny je vyhodil, nevím kde, ale hlavná je, že už nejsou u mě. Prázdniny jsem si tedy opravdu zatím moc neužila protože jediné co jsem dělala bylo to že jsem brečela a chtěa jsem se zabít. 12.7. jedu k psychiatrovi. Stále se tomu hrozně moc bráním, křičím že s ním nebudu mluvit a stojím si za tím. Vím, že když to neřeknu já, řeknou to rodiče, ale to mi je jedno. Jde o to, že s ním prostě nechci mluvit. Nechci se svěřovat úplně cizímu člověku a to se mi nikdo nemůže divit....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sayuri Sayuri | E-mail | Web | 10. července 2017 v 7:17 | Reagovat

Ja si práve preto nepozerám instagramy neznámych ludí ale iba tých, tkorých sledujem. Ale ako nikdy to nedošlo do takého štádia. Ja proste viem, že veľa robia aj gény. Ale ked vidím nejakú peknú aziatku, ako má pleť ako detská prdelka bez jedinej chybičky, samozrejme, že závidím. Ale mám sa rada takú aká som. Mám na pláne trochu schudnúť, ale mám veľmir ada sladké na to, aby som sa ho vzdala. A rovnako chcem aj nejaké maličké úpravy tváre ako odstrániť kruhy pod očami a tak, ale na to zatial nemám peniaze ale to stojí strašne veľa :D
Mala som kamarátku, čo na tom bola rovnako ako ty, tiež sa neustále rezala, pár krát sa aj chcela zabiť ale vždy ju od toho niekto odhovoril. Neviem, ako je na tom psychicky teraz ale ked ju sem-tam vidím, tak sa zdá byť ok. Teda, žije a chodí na koncerty a festivaly, tak si hádam našla niečo, čo ju baví viac.
K tomu psychiatrovi...určite je to ťažké začať sa o problémoch baviť s niekým cudzím ale on tam predsa na to je. Hlavne aby ti pomohol. Tak mu skús dať šancu ;)

2 Ami Ami | E-mail | Web | 10. července 2017 v 10:41 | Reagovat

Áno poznám ten pocit. A tiež som držala kedysi takú diétu ako ty. No po týždni som to ale už prestala dodržiavať (som zožrala chladničku, loool). Je dobre že máš takého kamaráta, ktorý ti pomohol sa zbaviť žiletiek. :)
Tiež by som na psychiatria reagovala rovnako, nikomu by som sa len tak nezverila. Tak dúfam, že ti to nejako pomôže. :) Taktiež nechcem, aby to bolo kvòli tvojej reakcií ešte horšie. :(

3 Emo♥ Emo♥ | Web | 10. července 2017 v 11:41 | Reagovat

[1]: Ano to máš pravdu, možná bych měla najít něco, co mě bude naplňovat. Ano asi bych mu měla dát šanci, bude to sice hrozně těžký, protože jsem se o tom bavila zatím jen se svým kamarádem, který má ppodobný probém a tak to pro mě bylo mnohem jednodušší, ale tak snad to bude dobrý :)

4 Emo♥ Emo♥ | Web | 10. července 2017 v 11:44 | Reagovat

[2]: Ano je to vážně super stvoření ten můj kamarád, mám ho moc ráda a jsem šťastná že mi chce pomoct. Jediné co mě mrzí, že on má hodně podobný problém, ale já mu nemám jak pomoct. Doufám že pan psychiatr bude v pohodě a bude se mnou mít ttrpělivost :)

5 NaTyy NaTyy | Web | 10. července 2017 v 17:19 | Reagovat

Prosím o přečtení a vyjádření se k tomuto článku: http://n-kone.blog.cz/1707/srdcove-dame-odzvonilo-aneb-na-scenu-prichazi-janin-denik .. děkuji :-) ať nenaletí další :)

6 Nariko^^ Nariko^^ | Web | 11. července 2017 v 0:01 | Reagovat

[5]: Omlouvám se, ale k tomuto článku se vyjádřit nemohu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama