Červenec 2017

I´m different? Yeah, I love to be different!

20. července 2017 v 14:32 | Nariko ^^ |  Volné psaní
Ahojte, takže dnes tu mám zase po delší době článek o sobě. Omlouvám se, že nevydávám moc často, ale však to znáte, léto. V sobotu odjíždím na dva týdny pryč, ale určitě sem v něco napíšu i během mé dovolené. No a teď už jdeme na článek ^^

U psychiatričky

14. července 2017 v 18:38 | Nariko ^^ |  Z mého života
Ahojte všichni >^·^< Takže dnes jsem se rozhodla Vám popsat první dojmy ze dne, kdy jsem navštívila psychiatričku v nedalekém městě. A než se do toho pustíme, chtěla bych Vám opravdu moc poděkovat za minulý článek. Tolik pozitivních reakcí jsem ani nečekala děkuji moc >^•^< Takže v menu máte odkaaz na můj instagram a facebook ^^ No a teď už se pojďme pustit na samotný článek.

Who I am?

11. července 2017 v 18:52 | Nariko ^^ |  Z mého života
Ahojte všichni! Myslím, že po tak dlouhé době co tu na blogu jsem by bylo fajn, Vám konečně prozradit kdo jsem a také jak vypadám. Je to sice zvláštní, protože už od samého začátku, kdy blog vznikal jsem byla rozhodnutá, že o sobě nic neprozradím. No doba se měnila a já si myslím, že by bylo vlastně docela dobrý, kdyby jste o mě alespoň něco základního věděli. No tak jdeme na to. ^^

For Sweetheart♥

10. července 2017 v 23:26 | Nariko ^^
Ahojte všichni, chtěla bych Vás poprosit o podporu mé kamarádky, začínající blogerky Sweetheart♥. Chtěla bych aby se tady na blog.cz cítila co nejlépe a měla motivaci ke psaní. Blog Sweetheart najdete ZDE. Děkuji moc všem co jí podpoří :) Nariko ^^

Let me die...

9. července 2017 v 23:45 | Nariko^^ |  Z mého života
Také se Vám už někdy zdálo, že to špatné je za vámi a před vámi už je jen zase to dobré? Že jste dostali šanci začít odznovu a najednou vás něco pošle ještě hlouběji než jste vůbec byli? Ano, pesně to se stalo mě. Už měsíc nová antidepresiva a já jen s nadějí čekala na jejich účinek. No ale co se nestalo, zavítala jsem na sociální síť jménem instgram, kam už všichni přidávali své fotky v plavkách. Nádherná těla, nádherné holky. Štíhlá vypracovaná těla, po takovém jsem přeci vždy tak toužila, no třeba by se s tím dalo ještě něco dělat. No nemohlo mě napadnout už nic lepšího, ež téměř přestat jíst. Můj deníček se skládal z trošky cereálií, oběd o porci tak pro dvouleté dítě a k večeři jablko a suché kukuřičné plátky. Hlad jsem měla, ale pila jsem i několik litrů vody za den jen proto abych nemusela jíst. Jak se dalo čekat, váha šla neskutečně rychle dolů. Mě to však stále nestačilo. Začala jsem sebe a své tělo nenávidět. Tím se rozjelo nové sebepoškozování. Ze začátku to bylo jen proto, že jsem si tím chtěla řešit problémy, pak se to stalo ale vážnější. Už jsem to nedělala prot, že jsem si chtěla řešit nějaké ty problémy, začala jsem to dělat proto, že jsem chtěla ničit svoje tělo. Jenže to mi také nevydrželo příliš dlouho. Pak jsem to začala dělat prot, že se mi to začalo líbit. Líbilo se mí dívat se na to, jak se každým tahem kůže rozdělovala a jak z ní začínala vytékat krev. Pocit té bolesti se mi stal příjemným a utěšujícím. Rozělávala jsem staré jizvy, a sledovala jak ta tmavě rudá tekutina stékala po celé mé ruce. Řezala jsem se ze strany přímo u loktu a když jsem si vzala košili a vyhrnula u ní rukávy nebylo nic vidět. trvalo dlouho než si toho rodiče konečně všimly, ale mezitím já se už dávno rozhodla jednat. Scházela jsem se s jedním kamarádem, který mě vždy skvěle vyslechl za což jsem mu velice vděčnáa dnes nastal ten osudový den kdy jsem se rozhodla skončit. ještě celé odpoledne jsem seděla na lavičce v parku a kreslila jsem si tím tenkým ostřím po ruce. Večer jsem se sešla s kamarádem. Dala jsem mu jehly a žiletky s tím, ať j vyhodí někde daleko ode mě. Tak abych je už nikdy nemohla vytáhnout, abych o nich už nevěděla. Jsem mu za to moc vděčná protože kdybych je vyhodila já někde doma, tak je vytáhnu klidně znova a při nejhorším bych si stejně jednu nechala. Takhle si je přepočítal a všechny je vyhodil, nevím kde, ale hlavná je, že už nejsou u mě. Prázdniny jsem si tedy opravdu zatím moc neužila protože jediné co jsem dělala bylo to že jsem brečela a chtěa jsem se zabít. 12.7. jedu k psychiatrovi. Stále se tomu hrozně moc bráním, křičím že s ním nebudu mluvit a stojím si za tím. Vím, že když to neřeknu já, řeknou to rodiče, ale to mi je jedno. Jde o to, že s ním prostě nechci mluvit. Nechci se svěřovat úplně cizímu člověku a to se mi nikdo nemůže divit....